8. KAPITOLA - NA HRAD!
K obědu byla samozřejmě žampionová polévka a Taranee začala uvažovat, jestli v Muscarii občas jedí taky něco jiného než houby. Když se usadily ke stolu, Amanitus jim sdělil, že se večer koná na hradě jakýsi zvláštní večírek.
"Král sice pořádá nejrůznější oslavy téměř každý den," řekl znechuceně, "ale dnes je svátek velké sklizně. Nastalo totiž období, kdy dozrávají ty nejvzácnější houby, a podle staleté tradice se každý rok v tento den pořádá veliká slavnost."
Amanitus se toho samozřejmě taky musel zúčastnit. Měl přednést oslavnou báseň o sklizni, z níž však byly, k jeho velké nevoli, odstraněny všechny tesklivé verše.
Přestože to bylo poměrně nebezpečné, domluvili se, že vezme dívky s sebou. Ukáže jim Královskou knihovnu a představí jim svou věrnou spolupracovnici Mykofobii.
"Nemám sice tušení, jak nám můžete pomoct, ale myslím, že bude nejlepší, když se na vlastní oči přesvědčíte, v jak zoufalé situaci se nacházíme."
A tak kolem poledního vyrazilo z Amanitovy chaloupky šest nenápadných postav. Všichni na sobě měli hnědé haleny, bachraté šedivé kalhoty a na hlavách šedohnědé klobouky. Amanitus jim vysvětlil, že klobouky jsou ze všeho nejdůležitější. Místní obyvatelé měli totiž kolik příbuzných, že si je všechny ani nepamatovali. A tak nosili aspoň barevné klobouky, podle kterých poznali, kdo patří do jejich rozvětvené rodiny.
"Když budete mít na sobě tyhle klobouky, lidé si budou myslet, že jste moje vzdálené sestřenice. Mám jich nejmíň tři tucty." A kdyby se jich náhodou někdo vyptával, měly říct, že bydlí na druhém konci velkého lesa.
"Hlavně se nezapomeňte neustále usmívat," připomněl jim Amanitus a nasadil zářivý strojený úsměv. "Jakmile nadzdvihnete klobouk a někdo vám uvidí do tváře, musíte se vždycky usmívat. Slibte mi to!"
Cesta na hrad se vinula mezi mohutnými stromy. Dívky vystoupaly do prudkého kopce a zanedlouho už mezi větvemi spatřily šedé hradební zdi. Nad nimi se tyčily čtyři vysoké věže s oblými střechami ve tvaru houbovitých klobouků, ozdobené zářivě oranžovými vlajkami.
"Původně byly modré," povzdychl si Amanitus zkroušeně, "ale to se jim taky nelíbilo. Král se domnívá, že modrá je příliš melancholická."
Míjeli desítky nízkých domků, které se navzájem podobaly jako vejce vejci. Většina z nich měla rozbité střechy či vylomené okenice a na malých zahrádkách všechno zarůstalo bujným plevelem. Cornelia mlsně pokukovala po hrušních a rybízových keřících, které byly obsypané přezrálým ovocem. Nikdo však o ně nejevil zájem. Cesta byla samý kámen a po nedávných lijácích tu zůstaly hluboké výmoly. Ani ty nikdo neopravil.
Před některými chaloupkami stály zašlé cedule, nabízející kolemjdoucím nejrůznější zboží.
"Podívejte," zvolala Irma, "tady prodávají sušené houby. Mám pocit, že až se vrátím z tohohle výletu, nebudu moct houby ani cítit!"
"Tamhle je pekárna," poznamenala Hay Lin s nadějí v hlase.
"Až na to, že nemají co prodávat," dodal Amanitus skepticky.
O kus dál narazili na velkou tabuli s ozdobným nápisem:
_____________________________________________________
Čištění zubů. Prvotřídní péče o váš chrup včetně
broušení se zárukou. Dále nabízíme zubní pasty, ústní
vody, zubní nitě a speciální přípravky na citlivé dásně.
_____________________________________________________
Kolem dokola byly namalované samé smějící se obličeje s dokonale vybělenými zuby. Na rozdíl od ostatních vypadal tenhle podnik docela tachovale-čistič zubů měl očividně práce dost a dost.
Cesta se postupně rozšiřovala a dívky potkávaly čím dál víc lidí. Všichni šli stejným směrem-všichni mířili na hrad. Mnoho z nich neslo košíky a krabice plné nejrůznějších hub. Jedna paní před sebou tlačila vozík s obrovskou pýchavkou, kulatou jako volejbalový míč a skoro stejně tak velikou. Malý chlapec za sebou táhl pestrého hada, vyrobeného z krásných barevných květů.
Náhle se ke Strážkyním přidal mladík, kterému mohlo být zhruba tolik, co jim. Přestože byl hubený jako vyžle, nesl na zádech těžký batoh, zřejmě plný hub.
"Jak to, že s sebou nic nenesete?" zeptal se udiveně. "Jdete přece na hrad, ne?"
"Jasně," odvětila Irma a pronikavě se usmála, "ale... ehm... my máme na starosti něco jiného."
Mladík se celý rozzářil a vycenil na ně bělostné zuby, až Taranee napadlo, že je možná chudák pěkně hladový.
"Dostanete na večírku něco k jídlu?" zeptala se účastně.
Chlapec na ni vytřeštil oči a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Jak bych mohl?" vyhrkl rozrušeně. "Na hradě přece smí stolovat jen vzácní hosté. Ale v našem městečku budeme taky pořádat slavnost sklizně. V tuhle roční dobu stačí zajít do lesa a nasbírat si, na co má člověk zrovna chuť," dodal důležitě, kývl na pozdrav a pokračoval v cestě.
O kus dál potkaly skupinku dalších Muscarianů. Byla mezi nimi i jedna žena s košem plným barevných květů. V náruči chovala maličké miminko a sama byla doslova kost a kůže, ale přesto se usmívala a pochvalovala si, že má tu čest donést na hrad květiny. Oslavy se však ani ona zúčastnit nesměla.
Všichni se tvářili naprosto spokojeně, ale jejich posmutnělé oči, zahleděné kamsi do dálky, prozrazovaly, že je to ve skutečnosti všechno trochu jinak.
Žádné komentáře:
Okomentovat