8. Kapitola - Vzdávám se srdce

8. KAPITOLA - VZDÁVÁM SE SRDCE

Téměř se rozednívalo, když mohutné nápory větru ustaly a ohlušující burácení hromu utichlo. Ostatní pospávali. Já jsem nemohla usnout. Bolest v prsou mě udržovala bdělou.

"Jdu nahoru," řekla jsem Taranee potichounku, abych neprobudila klimbajícího pana Kadeřavého.

"Jdeme s tebou," odpověděla rychle.

"To není nutné. Už jste vykonaly dost."

Bez Taranee a Irmy by se nám určitě nepodařilo dostat z kopce bez popálenin. Bez Cornelie a Hay Lin bychom nezachránily pana Kadeřavého. Cítily jsme se, jako bychom vybojovaly vyčerpávající bitvu. Jak bych je mohla nutit do dalšího boje po tak krátkém odpočinku?

"Společně jsme silné, neříkáš to tak pokaždé?" Hay Lin se unaveně usmála.

"Jo, říkám."

"No tak?"

"Oukej, pojďme!"

Vyškrábaly jsme se z jeskyně a nechaly tam spícího pana Kadeřavého samotného. Krajina kolem nás byla k nepoznání. Na kdysi zelené stráni nezůstalo nic živého. Vše spálené, rozpadlé v popel, zničené od úderů blesku...

"To je strašlivý pohled," řekla Irma.

"Hm... Pojďme se podívat na věž.

Salamandr, který zvítězil, musel nutně být po bitvě vyčerpaný...Dost vyčerpaný? Unavenější než my? Jak to vypadáme, napadlo mě, vždyť sotva jdeme. Jak bychom pro všechno na světě mohly svést boj proti tak silnému stvoření!

I tak jsme šly dál, krok za krokem, pomalu jsme stoupaly strání. Možná se síla k boji dostaví, až ji budeme opravdu potřebovat.

Drápaly jsme se vzhůru posledním strmým úsekem. Nad námi se tyčila Salamandří věž, tmavá, hranatá, hrozivá. Pak jsem se zastavila.

Na schodech seděl obří bílý vlk a pozoroval nás. Spočinuly na nás žluté oči, bez mrknutí.

"To je ona," šeptala jsem. "To je Solana. To znamená...to tedy znamená, že vyhrála.

Co se stalo s Dannym? Co se stalo se Srdcem? Bylo tady. Ve věži. Cítila jsem to.

Udělala jsem ještě jeden krok vpřed a stála jsem, jak nejvzpřímeněji jsem dovedla, před vlkem.

"Nechte nás projít," řekla jsem Solaně. "Nic vám neuděláme, jen projdeme kolem vás."

Zdálo se mi, že mi upadnou ruce. V prsou mě bodalo. Byla jsem podrápaná, samá modřina a spálenina, nezbyly mi žádné síly. Dalo se pochybovat, zda bych jí vůbec něco dokázala udělat. Doufala jsem však, že si toho nevšimla. Pomalu jsem zvedla ruce. Věděla jsem, že ostatní učinily to samé, v půlkruhu za mnou.

Vlk se postavil. Zavrčel. Jeho srst už zdaleka nebyla sněhobílá, spíš popelavě šedá. Vycenil na mě zuby. Pak se přikrčil, proplížil se kolem mne a cesta k věži byla volná.

Neodvažovala jsem se tomu uvěřit.

"Ono...ono to zabralo!"

"Zřejmě," odtušila Cornelia. "Pokud tohle není nějaká past."

"To zjistíme, jedině když půjdeme dál," řekla jsem protože jsem nebyla ochotná čekat už ani o vteřinu déle.

Kdybych měla sílu, rozběhla bych se nahoru po schodech. Srdce bylo teď tak blizoučko. Zdálo se, jako by stačilo natáhnout ruku a vzít si ho.

Na konci schodů se rozevřela místnost velmi podobná té, v níž žila Solana. Kruhové ohniště uprostřed, police na sbírku pokladů, kulatý otvor na balkon. Jeden z předmětů ve sbírce na polici byl rozbitý přehrávač, podivně opuštěný a osamocený tak daleko od Heatherfiedu. Ale kde je Srdce? Divoce jsem se rozhlížela kolem.

Dveřmi na balkon vešel Danny.

Stála jsem úplně ochromená. Danny? Myslela jsem, že Solana...

"Myslela jsem, že jsi prohrál..." uklouzlo mi.

"Ne," řekl, aniž se usmál. "Vyhrál jsem." Stáhl obličej do škodolibé grimasy. "Myslím, že hned tak rychle podobu měnit nebude. Celou cestu domů bude trčet ve vlčí kůži!"

Něco na něm bylo jiné.

Ne fyzicky, protože měl tu samou podobu, v jaké jsem ho znala. Vypracovaná hranatá ramena, kaštanové vlasy, oči. Ale něco bylo přece jen...jinačí.

Pak jsem si uvědomila, co to bylo. Ztratil radost ze života.

"Jsem teď velmi silný," řekl pomalu. "Silnější než dřív. Nemyslím, že bys mě teď dokázala porazit."

"Můžu to zkusit," odsekla jsem vztekle, ačkoliv jsem věděla, že má asi pravdu. Měl Srdce. To já neměla. Porazil Solanu, která nás svým hněvem vyhnala z temnišťské věže jako vystrašené husy.

"Ledaže bychom toho nechali," řekl. "Jsem už docela...unavený z bojů."

Mnul si čelo. "Solana byla už třetí během dvou dnů. A navíc nejsilnější z nich, samozřejmě. Jenže teď jsem ze všech Salamandrů nejsilnější já."

Udělala jsem krok vpřed. Obezřetně mě sledoval.

"Dej mi Srdce," vyzvala jsem ho.

"Proč?"

Proč? "Není tvoje."

"Teď je."

"Ne. Možná ho teď máš, ale je moje, já jsem jeho Strážkyně."

"Moc dobře jsi ho nehlídala, co?"

Zabolelo to. "Podvedl jsi mě. Lhal jsi mi. Tvrdil jsi, že mě máš rád." Byla jsem strašně unavená, bolelo mě celé tělo, nejvíc na prsou. Jinak bych to poslední určitě neřekla.

Chviličku vypadal nepřítomně. Salamandr s černým svědomím?

"V tom jsem nelhal," řekl. "Nelhal jsem, když jsem říkal, že tě mám rád."

"Není to romantika?" cedila sarkasticky skrz zuby Cornelia.

"Ale to ti nezabránilo mě okrást!" Vztekle jsem popošla o krok blíž.

"Stůj!" řekl. "Nechoď blíž. Nemám chuť se s tebou prát, Will, ale pokud..."

Bolest mnou projela jako nůž. Zavrávorala jsem a padla na kolena, pak jsem přepadla dopředu na studenou kamennou podlahu.

"Will!" Taranee se ke mně rozeběhla a pokoušela se mě znova postavit na nohy. Irma mě popadla z druhé strany.

"Will," šeptala naléhavě. "Co se děje? Udělal ti něco?"

Pálily mě oči, ale za žádných okolností jsem nechtěla plakat, dokud na mě koukal ten hnusný zloděj. Zvedla jsem se na nohy a zlostně mrkla, abych vyhnala z očí zrádné slzy.

Danny teď také klečel. Jeho obličej byl stejně stažený bolestí, jako musel být můj vlastní.

"To bolí," řekl. "Will, proč to tak bolí?"

"Není tvoje," podařilo se mi procedit skrz pevně zatnuté zuby. "Budeš se ho muset vzdát. Jinak tě zničí."

"Když ono je to tak krásné," řekl překvapivě dětinským, plačtivým tónem. "Tak krásný pocit. Všichni ho vidí. Všichni ho chtějí mít. Solana říká, že ho objevila první. Byla to ona, kdo mi o něm řekl. Nemohla se ale k němu dostat. Já ano. To já jsem přišel na to, jak ho získat." Na okamžik byl jeho obličej ohavný, k nepoznání znetvořený zlostí.

"Ty taky. Tak jsi mi ho chtěla sebrat!"

Vtom jsem si uvědomila, že takhle je to špatně.

"Ne," šeptala jsem. "Nechci ho vzít. Ale kdybys mi ho chtěl dát, byla bych moc ráda."

To ho zaskočilo. Ostatní taky, jak se ukázalo.

"Will! Přece ho nenecháš jen tak jít!" vyhrkla Irma rozzlobeně.

Zhluboka jsem se nadechla, abych překonala bolest a kývla jsem.

"Ale nechám. Tak to má být. Copak to nevidíte? Nikdo ho nemůže vzít. Může se darovat, ale pokud si ho někdo vezme násilím, bude on i ten, jemuž ho vzali, zničen."

Mrtvolné ticho se vplížilo do studené, prázdné místnosti.

"Zničen?" zeptal se Danny váhavě.

"Ano. Copak tě už teď neničí? Neničí všechny Salamandry i celý svět, který mají chránit?"

"To by přece Srdce neudělalo!" divila se Taranee. "Ne nám!"

"To nedělá Srdce. Ničíme se samy. Protože naše chování se změnilo. Stejně jako se změnilo chování Dannyho. Dřív jsi se pořád usmíval, Danny. Vlastně jsi byl ten nejšťastnější člověk, jakého jsem kdy potkala. Jsi teď šťastný?"

"Ne," odpověděl skoro neslyšně. Skláněl se, až dosedl na bobek, objal se kolena rukama a schoulil se, jako by mu něco hluboko uvnitř působilo bolest. "Myslíš, že tě...že tě teď zničí?" zeptal se potichu. "To jsem nikdy nechtěl. Věř mi, Will."

Ráda bych mu věřila. A kdesi hluboko v mém nitru...cosi ve mně mu věřilo. V Dannym nebylo zlo. Byl jen rozpustilý a trochu moc zvědavý.

"Vrátíš mi Srdce?" zeptala jsem se ho.

Na okamžik se jeho obličej zatřásl, jako by chtěl změnit podobu. Pak znovu nabyl pevných rysů.

"Já...ne. Nemůžu, Will," objal si kolena ještě pevněji. "Je to tak krásné," šeptal se takovou touhou v hlase, že jsem se málem rozplakala, i když jsem se zařekla, že to vydržím.

Tak to bychom měly. Byl konec. Udělala jsem, co jsem mohla, a nestačilo to. Ztuhle jsem se postavila. Na chvíli jsem se musela opřít o zeď. Kdoví, jak dlouho může člověk takovou bolest vydržet?

"Pojďte," vyzvala jsem ostatní. "Tady už se nedá nic dělat."

"Ale přece nemůžeš jen tak...přece nemůžeš odejít!" zlobila se Hay Lin. "Přece neodejdeš a nenecháš mu Srdce?"

"Jo, klidně."

Začala jsem scházet ze schodů. Udělala jsem, co bylo správné a nezbytné. A bylo to málo.

Byla jsem napůl cesty, když mě zastavil.

"Will?"

Zastavila jsem se, ale neohlédla.

"Ano?"

"Smím...smím ti něco dát?"

Skoro okamžitě se bolest v mých prsou zmírnila. Jako kdyby se Srdce vrátilo na správné místo.

"Ano," odpověděla jsem. "Můžeš."

Dát. Dostat. Nikdy nebrat násilím.

"Když bych ti..." jeho hlas zněl najednou prosebně. "Když ti to teď dám...nenechala bys mi opravit kazeťák?"

I přes strašnou únavu mě to tak překvapilo, že jsem se začala smát.

"Uvidíme, co se dá dělat."

To samozřejmě nebyl konec. Musely jsme opravit káru a dopravit chudáka pana Kadeřavého domů k manželce. Počasí bylo stále příšerné. Všichni jsme byli nastydlí. Když už jsme se chystali opustit Liliový Rybník, zaslechli jsme najednou energické dunění, nebyl to ale blesk.

"I got the power, I got the moves," zpíval JoeJoe, mnoho světelných let od domova. "I got the music, I got the grooves..."

Smála jsem se. Nahoře ve své věži Danny určitě tancoval. Věřila jsem, že se přitom usmívá.

"No to je príma, že aspoň někdo je tady v pohodě," řekla Cornelia trochu kousavě.

"A ty nejsi?" zeptala jsem se jí.

Její mrzutý výraz pomalu mizel. V koutku úst jí zahrál úsměv.

"Jasně," odpověděla. "Všechno je teď lepší." Uvolněně zvedla ruku a zamávala směrem k vypálenému kopci. Stromy byly najednou zase zelené. Její úsměv se ještě rozšířil. "Hele, takhle to má vypadat!"

"Je ti teď líp, Will?" zeptala se Taranee a vypadala pořád trochu znepokojeně. "V jednu chvíli tam nahoře ve věži...když jsi tak najednou upadla..."

"Je mi fajn." Mnohem líp než fajn, vlastně. Trochu jsem se nad tím zamyslela a našla slovo, které se hodilo mnohem víc. Možná to nebyl výraz, který člověk prohodí jen tak u večeře, ale přesně se hodil k mé náladě.

"Víte vy co?" zeptala jsem se. "Je mi teď tak lehko u srdce!"

V klenuté síni Kondrakaru se usmíval Věštec.

Další lekci jste zvládly, řekl nám. Novou výzvu. Zrajete, Strážkyně. Dospíváte.

"Myslela jsem..." začala jsem váhavě.

Ano?

"Než nás pošlete domů...nedalo by se tak trochu zašvindlovat?"

Podvádět, Strážkyně?

"To jen kvůli...když jen tak zmizíme a jsme pryč celý den a noc, aniž bychom doma něco řekly..."

Aha. Myslíš na rodiče.

"Abych tak řekla, teď ano."

Není důvod, abychom jim připravovali trápení a starosti. Výborně, Strážkyně-trochu si "zapodvádíme". Stejně jako Prostor, i Čas tu plyne volněji.

A tak se stalo, že jsme byly zpátky ten večer, kdy jsme zmizely. Nevrátily jsme se ale dost rychle na to, aby plch nestačil napadnout pár polštářů.

Rozcupovaná látka a molitanová výplň byly rozházené po celém pokoji a uprostřed všeho nepořádku spokojeně spal plch ve svém novém pelíšku.

"Neříkala jsem ti, abys to zvíře zavírala u sebe v pokoji?" Máma nebyla vůbec nadšená, když objevila škody.

"Jasně, mami," vzdychla jsem. "Budu ho zavírat."

Druhý den jsem na školní chodbě potkala Matta. Upřeně jsem pozorovala špičky svých bot a cítila se ještě nervóznější než obvykle.

"Ahoj," usmíval se. "Vypadáš nějak unaveně. Plch tě nenechá pořádně vyspat?"

"Jo, něco v tom smyslu," zamumlala jsem. A pak jsem vyvinula nadlidské úsilí a pohlédla mu do očí.

"Co vaše štěně...?"

"Má se fajn," začal. "Je ho plný byt. S ním nemáš chvíli klidu." Usmál se na mě. "Nechtěla by ses na něj přece jen podívat? Co třeba po škole?"

"Moc ráda," dostala jsem ze sebe, určitě rudá jako rajče.

Celý se rozzářil. Pocítila jsem v prsou zvláštní pocit, který však se Srdcem Kondrakaru neměl nic společného. Bylo to tím, že mé vlastní srdce začalo bouchat rychleji.

"Tak brzy ahoj." Poklepal mi lehce na rameno, otočil se a šel. Sledovala jsem ho, dokud nezahnul za roh.

"Ahoj. Brzy." Řekla jsem do prázdné chodby.

Za mnou se ozval Irmin škádlivý popěvek: "Will mááá rande! Will mááá randeee!"

Bouchla jsem ji do ramene, ne moc silně, a vyzvala ji, ať zmlkne. Ale z nějakého důvodu jsem se musela usmívat.