8. KAPITOLA - MOŘSKÝ PLAMEN
Čekali jsme v nízkém sklepě. Čas se vlekl. Nemohla jsem se zbavit myšlenky na ostnáče a jejich škleb plný ostrých zubů. Na Petra, který tam ležel bez pomoci a spal. Dvakrát nadzvihl Reb poklop, dvakrát ho rychle zase přibouchl.
,,Moc ostnáčů," pronesl temně. ,,To ne dobré, ó ne!"
A pak bylo konečně dlouhou dobu ticho. Žádné kroky, žádný šustot ostnáčů po podlaze.
,,Teď," špitla jsem, unavená dlouhým čekáním.
,,Začneme teď."
Reb pořád váhal.
,,Hej," řekl, ,,mohla by mi holka ukázat Pravý oheň? Jen na chvíli. Malý oheň, aby byl Reb statečný..."
Vypadal vystrašeně a v obličeji byl mrtvolně žlutobílý.
Sebrala jsem ze země kousek utrženého provazu a nechala jsem ho vzplát jasným plamínkem. Osvítil ponuře temné stěny sklepa teplým jasem. Držela jsem ohýnek na dlani, natažené směrem k Rebovi. Reb vypískl radostí a chtěl plamínek chytit. Zastavila jsem ho.
,,Ne! Spálíš se." Došlo mi, že lidé tady skutečný oheň vůbec neznají. Zakázala ho Královna?
Reb se tvářil překvapeně a zklamaně. ,,Holku nepálí!" namítl.
,,Jsem čarodějka Ohně. Věř mi, Rebe, bolelo by tě, kdyby ses do dotkl."
Dlouho se díval do ohně v mé dlani.
,,Reb myslel, že pálí jen ostnáče," řekl nakonec.
,,Ne, i ostatní."
,,I Královnu?"
,,Možná. Pravděpodobně."
Usmál se svým širokánským úsměvem.
,,Ohni pravý jasně hoř," zpíval tiše. ,,Ostnáčům se nepokoř!"
Zbytek provazu se zkroutil do černých ohořelých vláken a rozsypal se na popel. Oheň zhasl.
,,Můžete jít?" zeptala jsem se.
Reb kývl. ,,Ano, teď je Reb statečný, ó ano."
Je tak malý, honilo se mi hlavou. Byl mi sotva po prsa.
Maličký hrdina. Jizvy po drápech mu svítily na bledé kůži jako temná a zlá znamení. Ale on napřímil vzpurně svá hladká záda a ve zlatavých očích měl takový zvláštní jas, jako by v nich měl pořád zakletý odraz plamene.
Výstavní sál byl prázdný. Osvětlovaly ho koule z mořského ohně, ale ne tak silně jako předtím. Rybky i v akváriu plavaly pomaleji. Petr pořád spal.
,,Nemůžeme to sklo rozbít?" zašeptala jsem.
,,Udělá to rámus," namítla Will potichu. ,,A co kdybychom se dostaly do akvária shora?"
To se lehko řeklo, ale hůř provádělo. Poblíž nebyl žýdný balkon, žádné schůdky, ani lustr, z něhož by se šlo odrazit a skočit. Bílá trubka, která zásobovala Petra kyslíkem, vycházela přímo z díry ve stropě místnosti. A my jsme stejně neměli žádné lano. Vtom jsem dostala nápad.
,,Irmo," nadechla jsem se. ,,Popros vodu v akváriu, aby Petra vyzvedla nahoru."
Irma mě přátelsky drcla do ramene. ,,Jsi génius! Bratr, jeden kus, nahoru prosím!"
Zvedla ruce. Voda začala ihned bublat a vlnit se kolem skleněné bedny, která se pomalounku zvedala k vršku akvária. S žuchnutím dopadla na zem, sálem se rozlehla ozvěna, ale sklo se nerozbilo. A Petr pořád spal.
Stála jsem, všechny smysly napjaté, připravená bránit se, kdyby hluk probudil některého ostnáče. Nepřišel však nikdo.
Zamyšleně jsme bednu pozorovaly. ,,Nevypadá zrovna moc... křehce!" řekla Will. ,,Nemá ani víko, ani ucha, nic takového. Jak ji dostaneme nahoru?"
,,Oheň," napadlo mě. ,,Oheň může roztavit sklo."
,,A nespálíš Petra?"
Přikývla jsem. ,,Zvládnu to." Řekla jsem to s větší přesvědčivostí, než jakou jsem ve skutečnosti cítila. Rozžhavené sklo sálá přece obrovskou teplotou. Ale jiný nápad, jak dopravit bednu nahoru a dostat z ní Petra, jsem neměla. Položila jsem ruce na sklo - v místě u Petrových nohou. Zdály se mi přece jen méně zranitelné než obličej. Soustředila jsem se.
Sklo zmatnělo a začalo bublat a světélkovat. Ale neroztavilo se. Explodovalo.
Ostré skleněné střepiny létaly vzduchem, smrtelně nebezpečné. Najednou v sále nešlo dýchat. Strašlivý puch nám zalepil nos i ústá, hustý a dusivý. Rozkašlala jsem se, ale nepomáhalo to. Cítila jsem, jak mi těžkne hlava. Nedokázala jsem ji už udržet vzpřímeně. Proč klečím? Teď není čas na odpočívání! Nestalo se Petrovi nic? Potřebovala bych... aby... Potřebuješ Hay Lin, aby odfoukla plyn pryč, zaslechla jsem ledově studený hlas ve své hlavě. Jenže Hay Lin tu nebyla. Siréna řezala do strun utkaných z mořského plamene, která se lepila na kůži a pálila ledovým ohněm tak, až jsem myslela, že budu křičet bolestí.
V okamžiku byl sál plný ostnáčů. A pak přišla Královna.
Musela to být ona. Její vlasy byly bílé jako stříbro a sahaly jí až po pás. Diadém, který měla vetknutý do vlasů jako korunu, byl posety zelenými drahokamy.
Šaty, které ladně splývaly po její štíhlé postavě, byly utkané ze zeleně zářícího mořského plamene. Jak to může snést? Tam, kde se síť dotýkala mého krku či ramen, to nesnesitelně pálilo jako suchý led. Kdežto ona vypadala, jako by nic necítila, ani žár, ani plyn, který se pomalu šířil místností a dusil.
,,Tak!" usmála se a já ihned poznala ten ledový hlas.
,,Myška se chytila na sýr. To mám radost. A ty - malá čarodějko - dokážeš se bránit? Doufám, že to zkusíš! Tak skvěle jsem se nebavila dlouhá staletí!"
Ano, zkusila jsem to. Ze všech sil jsem se snažila zvednout jednu ruku. Přijď, Ohni vzývala jsem svůj živel. Hoř. Spal síť kolem nás. Roztav jí z obličeje ten sebevědomý úsměv!
Okraj sítě na chvilku zadoutnal, pak ale plamen zhasl. Královna se rozesmála.
,,Tady to vidíte," obrátila se k ostnáčům, kteří se kolem nás tlačili. ,,Tomu se říká Pravý oheň. Žádná velká hrozba, že?"
Jeden z ostnáčů, největší, jakého jsem dosud spatřila, nás zamyšleně pozoroval.
,,Zemřou?" zeptal se.
,,Ne, Hallude. Zatím ne. Možná vůbec. Záleží na tom, jak budou houževnatí. Víš, mám pro ně malý úkol, který by pro mě měly splnit. Ách, Hallude, dovedeš si představit, jak dlouho jsem na tenhle okamžik čekala?" Usmívala se, zářivě a vřele jako mladá dívka, která se chystá na svůj první ples. Nesměly jste si však všimnout jejích očí. Jejích prastarých, studených očí.
Starých dlouhá staletí. Nebyla to žádná pravnučka zlé čarodějky z pradávného příběhu, ale ona sama.
,,Drahá malá ohnivá čarodějko," říkala. ,,Je od tebe tak milé, že jsi mě pozvala."
Tohle nešlo vydržet. Kdybych byla drak, dštila bych na její hlavu oheň a síru. Místo toho jsem jen zavřela oši a snažila se zapálit její vlasy.
Švih! Ucítila jsem na tváři ledové šlehnutí jedním jazykem mořského ohně. Trest za můj útok! pak mi na prsou přistála obří ostnatá tlapa a byla tak těžká, že jsem nemohla popadnout dech.
,,Ukloň sssse!" syčel ostnáš, kterému královna říkala Hallud. ,,Ukloň sssse před Jejím Veličenstvem Mořssskou Královnou!" Pozdvihl šupinatou pracku sevřenou do pěsti a byl by me uhodil, kdyby ho Královna nezadržela.
,,To je v pořádku, Hallude. Nechci jí ublížit, ještě ne!"
Upřeně jsem sledovala její vlasy. Byly sotva spálené na konečcích. Co se to se mnou děje? Normálně by celá její hnusná bílá paruka chytla jako letní táborák. Způsobil to ten plyn? Cítila jsem, že nemůžu přemýšlet, nedokážu se soustředit. Irma a Will se zdály úplně ochromené a Petr spal jako v mdlobách na podlaze plné skleněných střepů z bedny. Mořský plamen mi spaloval kůži jako kyselina. Měla jsem chuť si ji servat, ale bylo to jen horší.
,,Odveď je do Komnaty," poručila Královna. ,,Je čas začít."
Žádné komentáře:
Okomentovat