9. KAPITOLA - PODIVNÝ NÁLEZ
Zblízka už hrad nevypadal tak impozantně. Věže nebyly stejně vysoké, každé okno mělo jiný tvar a oprýskané stěny ze šedivých kamenů byly celé nakřivo. K původnímu hradu se očividně mnohokrát přistavovalo a místní architekti zřejmě neměli nijak zvlášť vytříbený cit pro kompozici. Ze všech stran zářily oranžové vlajky-velké prapory na věžích, malé vlaječky u bran a vchodových dveří.
Velké procesí lidiček v hnědých kloboucích se zastavilo.
"Tady se musíme rozdělit," špitl nenápadně Amanitus. "Do knihovny vás všechny vzít nemůžu."
"Já ráda oželím staré zaprášené knihy," pravila Irma a vycenila zuby na mladíka s velkým pytlem hub, který k nim znovu zamířil.
"Já taky," přidala se Hay Lin. "Třeba bychom mohly s něčím pomoct. Umím krásně aranžovat květiny."
"Taranee a já jdeme do věže," prohlásila Will. "Nevadí ti to, Corny?"
Ale Cornelia jen lhostejně zavrtěla hlavou a odvětila, že se zatím půjde podívat do hradních zahrad, kde rostly stovky překrásných stromů a exotických keřů.
A tak Amanitus zavedl Taranee a Will k zadnímu vchodu, kudy se mohli rychle a nepozorovaně dostat do hradu. Vklouzli dovnitř a zabouchli za sebou nenápadně dřevěné dveře. Rázem utichl rozrušený povyk z ulice a rozhostilo se hrobové ticho. Konečně se zbavili těch věčně se usmívajících obličejů a po dlouhé době se mohli zase tvářit normálně.
"Nejdřív vás představím Mykofoobii," prohlásil Amanitus.
Vešli do dokonale kulaté místnosti, jejíž stěny byly od podlahy ke stropu obložené knihami. Vonělo to tu jako ve vetešnictví a suchý vzduch byl plný dusivého prachu ze starých dokumentů. Will se snažila zadržet dech, ale nakonec se rozkýchala na celé kolo, až jí spadl klobouk.
Přímo před nimi stála na žebříku drobná žena. Jednou rukou se přidržovala a v druhé svírala svazek útlých knížek. Na hlavě měla maličký tmavě červený klobouček a zpod něj jí vykukovaly rozježené vlasy. Jakmile spatřila příchozí, položila knihy na poličku a rázně sestoupila z žebříku.
"Tak jste přece jen přišly," pravila úsečně a změřila si je přísným pohledem. "Asi bych měla mít radost, jenomže vy jste dorazily pozdě. Naše země je ztracená. Amanitus a já zanedlouho upravíme poslední knihy a pak už nás nic nezachrání."
"To neříkejte," ohradila se Taranee. "Ještě nemůže být pozdě!"
"No, uvídíme," zabručela Mykofobia.
Najednou se prudce otočila a znovu se vyhoupla na žebřík. Vylezla až úplně ke stropu a natáhla se pro starou knihu v modrém obalu. Rychle sešplhala dolů, předstoupila před dívky a knihu před nimi rozevřela. Taranee s Will užasle zjistily, že to ve skutečnosti není obyčejná kniha, nýbrž krabička plná papírových výstřižků.
"Takhle vypadá každý pátý svazek," poznamenal Amanitus. "Slouží jako skrýše na všechno, co jsme nuceni odstranit. Jsou plné smutných, děsivých a bolestných příběhů z celého světa. Samá válka a drancování, samá křivda a zoufalství."
Vysvětlil jim, že se chystají vrátit všechny vystřižené části na své místo, až k tomu nastane příznivá doba. Jak by se jinak mohli vyvarovat nespravedlností, kdyby se nemohli poučit z minulosti?
"Veškeré utrpení světa pochází z lidské lhostejnosti."
"Tohle jsme museli vystřihnout z knihy o Plamenu jasu," pravila Mykofobia. "Tehdy jsme se rozhodli vás zavolat na pomoc. Ale dneska jsem našla něco dalšího, Amanite." S těmi slovy nalistovala v jedné z knih zažloutlou stránku. "Tady to je:... a královna viděla v záři Plamene jasu každý budoucí okamžik. Bylo to pro ni velice bolestné, neboť kromě dobrého spatřila i veškeré zlo. Oheň musel tisíckrát shořet a znovu vzpát, než vyjevil všechna spiknutí cizích mocností."
"Mám podezření, že to se právě stalo," prohlásila Mykofobia. "Obávám se, že mezi Muscariany je zrádce. Ale jak se sem dostal? A jak ho máme odhalit?"
Amanitus si sundal klobouk a poškrabal se na ježaté hlavě. Pak se trochu zamračil a zavrtěl hlavou. "Nemám tušení," odvětil po chvilce. "Možná máš pravdu. My jsme ale už udělali, co bylo v našich silách: přivolali jsme na pomoc Strážkyni Ohně. Teď je jen na ní, jak nám bude moct pomoci."
Mykofobia pohlédla kriticky na Taranee zpoza svých hranatých brýlí, ale nic neřekla a jen mlčky přikývla a opět se vrátila ke své knize.
Amanitus se musel připravit na přednes básně, a tak požádal své dvě ,,sestřenice" aby se zatím nějak zabavily. Než se s nimi rozloučil, připomenul jim, aby se nezapomněly stále usmívat, aby chodily jen po širokých vyšlapaných cestách a usadily se ke slavnostní tabuli ještě dřív, než bude oslava oficiálně zahájena.
Dívky byly svým způsobem rády, že můžou vyjít zase na čerstvý vzduch. Venku svítilo podzimní slunce a na obloze nebyl ani mráček.
"Víš, co by mě zajímalo?" pravila Will. "Kde je ten Plamen jasu."
"Hm, přesně na to jsem myslela," přisvědčila Taranee. "Zdá se, že o něm nikdo nic neví. A ani v té knize to nebylo moc jasné."
"Byla docela potrhaná," poznamenala Will. "Mykofobia říkala, že chybí možná celé kapitoly. Třeba zmizely ty nejdůležitější stránky."
Musíme najít ten Plamen," prohlásila odhodlaně Will. "Musíš ho oživit!"
Taranee zavřela oči a soustředila své myšlenky na Oheň. Snažila se zachytit sebemenší záblesk modrého plamene.
"Myslím, že ho cítím," zašeptala. "Je to jako rytmus, jako tep srdce. Jako by ten plamen dýchal. A je čím dál slabší!"
Kolem hradu se rozprostíral krásný park s rozlehlými trávníky a všelijakými exotickými rostlinami. Will a Taranee se procházely mezi obřími stromy, každá pohroužená ve svých myšlenkách. Taranee se marně snažila rozpoznat, z kterého směru k ní proudí energie záhadného plamene, zatímco Will přemítala nad tím, co viděly v Královské knihovně. Na kamenné pěšince potkaly Cornelii. Jakmile je zahlédla, rozeběhla se k nim.
"Pojďte honem!" pobízela je naléhavě. "Našla jsem tu něco divného."
Čarodějka Země je zavedla dál do parku. Kousek od světle šedého kmene statného buku tu něco pronikavě zářilo. Cornelia přidala do kroku a Taranee začala být zvědavá.
Byly to samozřejmě houby-veliké bílé houby.
"Vypadají jako ty, co jsem fotila v našem parku," poznamenala a klekla si do spadaného listí.
Byl to možná stejný druh, ale tyhle vypadaly podivně ztuhle. Taranee se jedné z nich opatrně dotkla a zjistila, že je úplně ledová. Nebyla to opravdová houba, ale soška z bílého mramoru!
"Will, podívej," vybídla Taranee svou kamarádku.
"Je jich tu spousta," pravila Cornelia. "Jsou téměř pod každým stromem. Všechny jsou bílé, ale každá má úplně jiný tvar. Není to zvláštní?"
Bylo to opravdu nanejvýš podivně. Čím hlouběji šly do parku, tím nacházely víc a víc bílých mramorových hub. Veliké i docela maličké, kulaté, trychtýřovité i rozložené do všech stran. Ve stínu stromů se tu schovávala celá hejna tajemných hub.
Žádné komentáře:
Okomentovat